Češi už nejsou jen bílou masou
08.01.2004
David je však jen pseudonym. Jeho skutečné jméno zní - Dung Nguyen Tien. Spolužákům ze základní školy to ale lámalo jazyk, a tak si ho zjednodušili. "Vietnamci mě ale znají po vietnamsku," ujišťuje drobný kluk ve svém pokoji na plzeňském sídlišti. Vietnam tady připomíná jen nepřetržitě zapnutá televize se satelitním vysíláním a malý oltář, který slouží jako prostředník pro uctívání předků - květináč po okraj naplněný popelem z vonných tyčinek, vedle něj váza s křiklavě barevnými umělými květinami a několik hrnečků na vybrané pochoutky. "Vůně tyčinek předky přiláká a my jim vzdáme úctu kousky jídla," říká David. Vedle oltáře visí jeho diplomy z matematických olympiád.
"Hlavně ze začátku to v Čechách bylo těžké, kvůli jazykové bariéře jsem místo do čtvrté třídy musel nastoupit do druhé. Ale po dvou letech jsem se naučil už mluvit plynně. Myslím, že čeština je o dost těžší než ostatní jazyky," srovnává David, který kromě vietnamštiny a češtiny hovoří plynně anglicky a francouzsky. "Ze začátku jsem se taky setkával s posměšky a poznámkami, prošel jsem ulicí a nevěděl jsem, proč se za mnou ozývá smích. Měl jsem ale kolem sebe kamarády, kteří mi pomohli," dodává. Nyní se prý spolužáci nediví, že vedle nich sedí Vietnamec. "Zarazí se jen, když slyší, že mluvím plynně česky."
Všichni mi připadali stejní
Podle Centra pro výzkum veřejného mínění vadí lidé s jinou barvou každému čtvrtému z nás a Vietnamci se řadí k méně oblíbeným cizincům v České republice. "Myslím, že nenávist vyvěrá ze strachu a z neznalosti. Prospělo by, pokud by se o nás Češi začali více zajímat. Vina je částečně i na vietnamské straně, protože vietnamská komunita je hodně uzavřená," přiznává David. Sám si ale rozumí spíš s Vietnamci než s Čechy. "Máme prostě jinou mentalitu. Vietnamci vědí, co si myslím, ani nemusím mluvit, a poznají, co mám na srdci, umí se víc vcítit do druhého. Češi na to, jak se druhý cítí, vůbec nemyslí."
Přímo s rasistickým násilím neměl David ani nikdo jiný z jeho rodiny žádný problém. "Asi jsou lidi, kterým Vietnamci vadí, kteří nás nemají rádi. Do očí mi to ale nikdo neřekne. Od nikoho tu na rovinu neuslyšíš, že tě nesnáší." Poslední dobou prý pouličních posměšků ubylo a David má pocit, že společnost se nyní staví k cizincům tolerantněji. Stále mu ale vadí, jak o jeho krajanské komunitě informují česká média. Zprávy, které se objevují v novinách, mu připadají jen negativní. "Rovnováha chybí. Pro média bude vždy atraktivnější negativní zpráva. Ale to, že jsme s kamarády uspořádali tábor pro děti z vietnamských rodin, asi žádného novináře zajímat nebude," dodává smutně.
"Většina Čechů nás Asiaty příliš nerozeznává, všichni jim přijdou černovlasí, malí - zkrátka stejní. Ještě dneska si nás na škole pletou. Když se bratr Cuong zúčastnil soutěže v televizi, chodili za mnou spolužáci a chtěli autogram," vzpomíná David. "I mně ale připadali první rok všichni spolužáci stejní, vůbec jsem nebyl schopný rozlišit rysy, které jsou typické pro Evropany, nevnímal jsme odlišnou barvu vlasů, všichni mi splývali v jednu bílou masu," směje se David. Dnes už ale nemá s rozeznáváním svých kamarádů problém. Jestli bude žít s "bílou masou" nebo se vrátí zpátky do Vietnamu David zatím neřeší. A trochu škrobeně dodává: "Proč taky. Mým úkolem je být prospěšný tam, kde jsem."
Karla Štěpánkováinfoservis.net
